Hledání pravé nauky o skutečnosti, jediné absolutní reality, je stejně nesmyslné, jako hledání jediné správné, absolutní a pravé hudby.

Smysl jednotlivých nauk není v tom, že říkají jak co je a není, ale to, že tím, že říkají jak co je a není, umožní hledajícímu zbořit staré zvyky, které plodí utrpení. Tyto zvyky - připoutanost, pramenící z ega, a uchopování, pramenící z mysli - jsou zdrojem utrpení, které denně zažíváme, a pokud pro odstranění utrpení potřebujeme například slyšet, že svět a podstata bytí je "nějaká", taková nebo maková, nechť to učení následujeme. Skutečnost je ale taková, že jsme v přítomnosti, a nic moc víc se o ní nedá říct.

Svobodu vůle nelze dokázat ani popřít. Zdá se, že žijeme v superpozici světů determinismu a absolutní svobody.

Já se nebojím toho co není známo, jenom toho co, se zdá být něčím, avšak okolnímu světu je více než ničím.

Všechno se totiž liší od nic jen tím, že má bytí, nebo je jsoucno. Něco, co by se vůbec netýkalo bytí, tedy by se žádným způsobem nejevilo jako jsoucno, by nebylo něčím, nýbrž právě ničím.

Život se tak nějak děje a na nic se nikoho neptá.

No jo, a pokud se zeptá, tak člověk neumí odpovědět.